Jak lehce se zakládal novej blog.

A jak těžce se mi sem teď přihlašovalo.. naposled. Miluju to tu, je to můj svět, kterej mi nikdo nikdy nemůže vzít.. jsou to moje vzpomínky a zážitky, o který se můžu okrást jen já děravou pamětí. Nechám to tu, nesmažu to (nejraději nikdy) a rozhodně si některý srdcový články i s vašema komentářema časem poukládám. Je mi to vlastně hrozně líto teďka, strašně moc. Ale je tu už plno. Příjde mi, jako kdyby se opravdu zaplnila nějaká vzpomínková paměť stránky. Už tu jsem moc dlouho..

Nechci spálit mosty, nechci žádnou tlustou čáru, nic takovýho.

Bětka, Vášenka. Znám jí jenom takhle. Viděla jsem jí asi 2x v životě, stejně tolikrát jsme na sebe promluvily pouhým pozdravem ze slušnosti. Během března a dubna chodila s Jankem. Kamarádka celý jejich rodiny, taky.

Asi vám ty její verše toho moc neřeknou. Mě ale donutily k dalším slzám. Tentokrát ale nebyly kvůli mně. I když vim, že pro ní už je to passé o dost dýl než pro mě.

Ty verše vám asi ani nemůžou říct tolik co mě, když jsem to taky zažila. Mně příjdou dokonale napsaný, vrejvaj se mi do hloubky, ale možná je to jen námětem. Možná je to tim pitomým pianem, na který jsem taky hrála. A tou jeho dávnou bezmeznou dokonalostí a zvukama bubnů, který mě pohltily přesně stejně.

Napsala jsem jí, neudržela jsem se. A právě se mi šíleně rozbušilo srdce když odepsala. Nikdo jí nikdy tolik neubížil.. to známe. Zase je šťastná, že to mohla prožít.. a timhle já si už nejsem jistá. Asi to tak bude taky, až se mi v hlavě všechno uklidní, úplně uklidní. Až se definitivně přestanu stresovat, že ho potkám za každým rohem ve škole. Až mi ho někdo naprosto a naposled vyžene z hlavy, strčí ho do kapsy a zadupe ho do země.

Chci se zamilovat, chci mít zas růžovej svět.

Je to pěkně nechutný vědět, že se někomu stalo přesně to stejný.

Už se těšim až si s někým vytvořim jiný vzpomínky. Takový, na který budu vzpomínat opravdu ráda.

4:04 a já nemůžu spát. už se snažim od půl třetí ale ne a nejde to. na chvíli jsem zamhouřila oči a odehrávalo se mi v hlavě tolik věcí, tolik příběhů.. myšlenky se zhmotňovaly a pokaždý když jsem skoro usnula, tak mi šťouchly do víček a ty se samy otevřely. nejde to prostě. a pro tyhle chvíle je ten notebook ideální, třeba si aspoň koukáním do něj unavim oči.

hodně se toho změnilo. a je to dobře. udělala jsem si za ty dva dny plný spánku, futuramy, filmů a flákání spoustu pro mě důležitejch rozhodnutí. jako první věc jsem smazala odevšad sebemenší stopy po Jankovi. a udělalo mi to nesmírně dobře. šly pryč všechny smsky od něj i o něm, telefonní číslo a přátelství na fejsbůku. a půjde pryč i jakejkoliv slovní a pokud možno i oční kontakt, protože už nechci zvracet žejo.

musim jít dál, posunout se někam.. je mi tu už těsno. tady na blogu už je tolik vzpomínek, tolik situací, představ a příběhů, všechno už od července 2007.. a já chci někam jinam už. nikdy to tu nechci smazat, to ne. mám to tady hrozně ráda díky všem těm vzpomínkám. ale musim se někam posunout, někam jinam. třeba se za čas vrátim, kdo ví. i když myslim že ne:)

půjdu ale nejspíš ve stejně barevnejch stopách a pravděpodobně i dál poletim oblohou, chycená za rukojeť deštníku s mojí milovanou holčičkou se zrzavejma vlasama a fialovema punčoškama. a vy, kdo se chystáte mi napsat do komentářů, ať vám dám pak adresu (snad někdo takovej vůbec je:D), tak bude tady uvedená určitě. nechci přijít o už tak malinko lidí, kteří to tu navštěvují s jakoukoliv pravidelností.

včera jsem si taky zařidila účty na flickru a deviantArtu.. to už jsem chtěla už dlouho. flickr využívám hodně, dA zatím vůbec. a twitteru jsem se začla taky víc věnovat, to jsem taky chtěla.

a na to navazuje plný využití nový vysněný zrcadlovky. chci fotit teďka, hrozně mě to baví. a je mi fuk, že to nemá žádnou úroveň, nepotřebuju jí.. vystačim si s tim, že mě to baví zcela:)

chci konečně začít dělat víc pro přijetí na HAMU, protože jentak mě tam nevezmou.. na takový flákače jako jsem já tam jistě čekaj s otevřenou náručí.. hm. vůbec by se mi líbilo, kdyby se mi podařilo skončit s flákačstvím, ale sama nevěřim tomu, že bych to udělala.. nechce se mi:D

co ale není v rozporu s leností jsou filmy. koukala jsem na profil Aničky na čsfd a silně mi sklaplo. a na tohle se těšim speciélně.. na zvyšování počtu nakoukanejch dobrej filmů.

mimochodem mě dneska zase chytl záchvat těšení se do Varů:)!!!!!

nějak mi nahrává další rok s předsevzetíma, je to jen náhoda ale. avšak tohle nejsou nějaký pitomý novoroční předsevzetí, který člověk přestane dodržovat tejden po Novým roce, věřte mi to, prosím. tohle jsou prostě rozhodnutí k lepšímu životu. už jsem je měla udělat dávno a nečekat, až klesnu na dno. chci se mít hezky, chci. už mě nebaví přežívat, chci žít.. žít tak, jak se mi to líbí a jak mě to baví. protože není úplně dokázaný, že bych k nějakýmu schopnějšímu životu dostala další šanci. a já tenhle nechci promarnit.

Vhujííííííí:) Vánoce!!!!!

Veselý Vánoce Vám všem mejm lidem:)

Já se jedu každoročně přežrat k babičce a usnout - nejkrásnější vánoční tradice:)

Jako v pohádce
Marta byla tak unavená. Na vysokou se těšila. Dobře, tak možná spíše na ty přednášky aspoň od 11 hodin. Ještě že ji teď čekají vánoční prázdniny. Teď ale rychle za Ondřejem.
Cesta ze školy se jí zdála být nekonečná. Tramvaj byla skoro prázdná a tak se v téhle zimě uvelebila na červenou plastovou sedačku a pokoušela se si rozmrazit prsty u chabého topení. Opřela si hlavu o okno a dívala se ven. Projížděla svojí milovanou Prahou, na tu nedá dopustit. Podle ní je to to nejkrásnější město pro život a navíc je takhle zasněžená přenádherná.
Oči se jí zavíraly, i když se je tak moc snažila udržet otevřené. Tramvaj ji příjemně kolíbala a konášela pravidelnými zvuky. Zachumlala se do tlusté šály a konečky prstů si chytla rukávy svetru. Už jí bylo i teplo. Vždyť ona se včas vzbudí, určitě ano.. zavřít oči na pár vteřin, to nikomu nemůže ublížit. Podlehnout této slasti malých tyranů, nazývajících se oční víčka.
Zastávky plynuly a Marta byla unášena. Unášena do říše snů. Do míst, kde se skutečností může stát cokoliv..
Viděla sebe. Odhadem tak o 10 let starší. Byl večer, v jejím bytě bylo potemněno.
Slyšela rachocení klíčů v zámku. Nevěděla vůbec co nebo spíše koho má čekat. Stoupla si ale před dveře a čekala. Čekala na jejich otevření jako na vyřčení rozsudku. Pootevíraly se.. a najednou tam stál. Stál tam Ondřej. Její Ondřej. Její slavné O., které tolik miluje. Usmál se na ni a Marta se neudržela a skočila mu do náručí. Jejich prsteníčky zdobil stejný jednoduchý prstýnek.. jsou tedy manželé. Znova ho objala a zabořila prsty do jeho voňavých světle hnědých kudrlin jako to vždycky dělává.
Najednou z jedné místnosti zaslechla dětské hlasy. Přiběhla do pokojíku a uviděla palandu. Dvě děti, každé zavrtané ve svojí postýlce. Dvě nádherné holčičky. Nemohla se na ně vynadívat. Obě měly velikánské modré oči po ní a světlehnědé lokny po Ondřejovi. Stála tam a neměla daleko k slzám. Jednou zlomí srdce nejednomu mládenci, řekla si.
Ondřej přišel a obejmul ji zezadu. Oba se dívali na culící se holčičky a stačil jeden pohled, aby pochopili, co si myslí ten druhý. Dvě krásné víly s copánky. Že se jim ale povedly. Dostala pusu na krk a Ondřej odešel, zřejmě do kuchyně. Bytem totiž vonělo kari.
Holčičky k ní přiskočily a odvedly ji do spodní postele palandy. Jedna obratně vyndala knížku zpod polštáře a už obě žadonily o pohádku. A tak vzala Marta knížku, otevřenou na jejich oblíbeném příběhu a začla předčítat..
Vlastně ani pořádně nevěděla, co čte. Rty automaticky vyslovovaly spojená písmena a slabiky. Její oči těkaly. Chvíli se pozorně dívala do textu, ale čas od času pohled sjel na ty dětské hlavičky ležící na jejích prsou.
Král s královnou, princezna, drak, půl království, princ, šťastný konec.. obě holčičky byly spokojené a tudíž je obě dvě uložila, pohladila, polechtala a obdarovala každou aspoň desítkou pus.
Chvíli tápala bytem, ale podle vůně došla až do kuchyně k Ondřejovi. Sedla si naproti němu, podepřela si bradu rukou a dívala se na něj. Začal se smát a nakrmil ji svojí právě nabranou porcí na lžíci. Po chvíli vstala, nevydržela to a sedla si mu na klín. Objala ho tak pevně jak jen mohla a on jí zašeptal do ucha:
"Újezd."

Marta sebou trhla. Zvedla se ze sedačky a vyskočila z tramvaje. Samozřejmě že Ondřej už přešlapoval pod schody. Jela zase pozdě, jako vždy. On už si na to ale zvykl. Miloval jí totiž a věřil, že spolu jednou budou žít jako v pohádce. Nádherný byt, on, ona a dvě krásné dcery, které budou mít velikánské modré oči po ní a světle hnědé lokny po něm.

Znova jsem si četla všechno, co jsem napsala od června. A byla jsem fakt megaroztomilá.. Všechno vypadalo hrozně hezky v tý době. Asi to bylo hezký, já už teď vlastně ani nevim. Pohled mám zakalenej odporem a znechucením. Musela jsem ten poslední kraťoučkej článek smazat (a s nim i komentáře od tebe, mon chérie, promiň), dělalo se mi z něj zase blbě. Už si neumim ani moc hezky vzpomenout, to mě docela mrzí. Už jen nevěřícně čtu každý to moje sladký slovo, který jsem napsala před (teď mi to tak příjde) šíleně dlouhou dobou. Už prostě nedokážu pochopit, jak jsem to takhle někdy mohla cejtit. Jak to někdy mohlo bejt mezi náma dvouma takový. Jak jsem se mohla těšit až ho zas uvidim a cejtit ten neuvěřitelnej pocit bezpečí, když jsem slyšela jeho hlas nebo se ho dotýkala aspoň maličkatým kouskem těla a chtít zastavit čas když jsme spolu usínali.

Nějak nemám co psát.

Mračí se mi obočí, obličej je v drobný křeči.

Chvíli co chvíli mi zabloudí oči do prázdna, otočí se mi tam někam dovnitř a jentak bloumaj.. snažim se vybavit si, proč jserm ho vlastně měla ráda. Víc, než jsem si myslela a než si dokážu přiznat.

A mám chuť se jít po milióntý padesátý šestý osprchovat.

A až zejtra jako každý ráno uvidim Vyšehrad, zase se mi to obočí trošku zamračí.

Oči mi těkavě blouděj pokojem, nekonkrétně klouzaj po předmětech, který v tu chvíli nejsou důležitý a to obočí je pořád stejně nízko. Prostě to nějak nechápu. Jak to mohlo někdy bejt takový.

Nechci na to asi zapomenout (stejně se to nepovede žejo), ale chci si pamatovat to hezký. Toho v tu dobu tak krásnýho času by jinak byla hrozná škoda.

Strašně se těšim až to příjde znova. S někým úplně jiným. Úplně jiným než je on. Až to bude zase krásný. Až se budu bezdůvodně culit a zářit a mít permanentně euforickou náladu. Já totiž prostě neumim bejt sama. Ani náhodou si neumim samotu a svobodu nijak užívat. S nim to byla ta nejšťastnější doba celýho mýho života. Pamatuju si moje culivý záchvaty chichotání.

Jen aby to bylo už co nejdřív.

Co má přijít, příjde. Jen si na to počkat. A to hlavní, to čekání nepromarnit.

Je to nedůstojný, to je přesně to slovo, kvůli kterýmu je mi trapně, ale stejně je to důležitý a chybí mi to.

Chtěla jsem napsat. Né že bych však měla co.

Článek bez ničeho.. bez nikoho, to je ten problém.

Včera jsem v Ponci utěšovala Báru. Když se podívala na náš dokument z Rumunska a Makedonie, kde byl Sebastián - to jí na tom hlavně zajímalo. Odešla ze sálu a já jí objímala a koukala se do jejích uslzenejch očí. A pak, zřejmě abych netrhala partu, se mi začly slzy drát skrz řasy. Musela jsem na záchod, bejt chvíli sama, pobrečet si před zrcadlem. Prostě jsem si najednou vzpomněla na všechny ty rumunský večery. Přehrála jsem si všechny situace, všechny jeho slova, všechny jeho velký slova.. a.. taky by mi bylo trapně, kdybych mu řekla to, co řekl on mě. Nevypadá na to. Nikdy jsem netušila, že vůbec takový slova zná. Ale jo. Když ho tak miliony jeho kamarádů denně potkávaj, nevědí vůbec, co všechno v něm je. Zní to hloupě, neumim to líp vysvětlit. Příjde mi prostě, že navenek vypadá jako bezcitnej děvkař (jo, taky jím je:D) ale né, není takovej úplně. Musí mu bejt trapně, prolomit tuhle svojí 'cool image'. Já bych se propadla studem. Ještě víc, než když si vzpomenu na všechno s nim. Vlastně mám navrch, i po tom, že se se mnou rozešel on. Já mám totiž trumfy, protože si taky pamatuju, co všechno říkal a dělal.

Já ani nevim proč se ty slzy pořád spouštěj mně.

Občas, třeba jen jedna dvě, občas víc..

už to asi není tím, už to je asi kvůli tomu, že to je stejný jako to bylo před ním. Stejně nahovno.

Pardón, jestli vám někdy padá facebook, je to nejspíš tím, že má spoustu práce se mnou. Nutně mi musí dát vědět o všech fotkách a vůbec o všem co se okolo Janka děje.. nedá se to nějak vypnout? Vymazat si ho.. možná.

Už se projevuje moje averze na jeho obličej totiž.

To je dobře.

Já už jsem tím vším hrozně vyčerpaná. Nepomůže mi spánek, stejně budu unavená. Věčným přemýšlením, nervováním se, deptáním sama sebe..

Příjde mi, že to nikdo tolik neřeší. Že jsou holky klidně i starší než já, který jsou samy zatím po celou dobu a vůbec vůbec VŮBEC to neřeší. Třeba Anežka. Buďto to tak dokonale skrývá nebo jí to je fakt jedno.

Mně stačí jeden pitomej diskantskej pár v metru a zase se rozjíždí vše znovu a znovu opět dokola. Taky nevim proč se sakra musej všichni voblizovat na eskalátorech.. koho to zajímá sakra.. projíždět okolo lidí, co si strkaj jazyky až do mozků. Jsem zlá a nepřejícná vůči divnejm lidem.

16:16!!! Stihla jsem to.

Už zas dřepim několik hodin tady. S Jakubem, s Dexterem, s Kubou, sama s facebookem.. udělám cokoliv, abych nemusela za těma zhovadilejma prvokama.. a příkladama z matiky. Jestli letos nebudu mít žádný komisky, seru na školu už navždycky. Pokud to totiž ukecám letos, ukecám už naprosto všechno. Ale já to letos neukecám. A minimálně teď budu mít několik doklasifikací. Doprdele.. doprdele doprdele doprdele.

Asi už vážně půjdu. Za prvokama a snad i za matikou. Kretén Glas.

Ale je mi fakt hezky právě teď. Píšu si zase s Hankou a obě dvě se musíme jen smát. Ona s Matějem, já s Jankem.. a dopadly jsme stejně:D i když né úplně stejně.. my o dost hůř. Nakonec je to ještě legrační:D

teď jsem si pročítala starší články z doby s Jankem. byla jsem fakt legračně roztomilá:) vzpomněla jsem si na ten den na Petříně, týjo, ten byl fakt fajn. vždycky si takhle na něco vzpomenu, jak to bylo fajn.. a pak jen problikne všechno ostatní a dřív, než by mi to mohlo bejt líto, je to všechno přesně tak jak má bejt. a je to úleva, volnost a hrdost. jsem příjemně vyléčená z těch nepříjemností.

ale stejně neumim sama usínat. spíš nechci.

ale co, já nepotřebuju žádnýho kluka, žádnýho prince, blbost.. já usínám s naším pochcánkem:D

ale o tomhle jsem (opět) psát nechtěla.

jsem nabitá, i když se mi zavíraj oči. vždycky na mě takhle působí ta energie, která letí z pódia do diváků, pokud je teda upřímná jako byla tady.

tak mě to dnes dojalo, víc než jsem čekala. dodávka před divadlem, kterou jsme projeli Rumunsko, Salesián.. poprvé v životě jsem tam nebyla tančit, známá hudba z let, kdy jsme ještě tancovali country (5-10 let mejch) a z country bálů, známý tance, známý figury a rytmy, známý lidi.. uteklo nějak moc let a dnes večer moc slz a chvílema bylo těžký se udržet a usmívat se a tleskat. docházelo mi jak moc je to tancování v troskách teďka. jak moc jsme blízko úplnýmu a definitivnímu konci.

ale bylo to fakt krásný. mimo hezkej zážitek, krásnej výkon a uchvacující obdiv k Petře Šťastný a Flamencu jsem ráda, že jsem konečně viděla Zuzku a taky Míšu mojí, pořád jí vidim jako malinkou holčičku a ona už je přitom velká slečna. Miladu, Danečka, Petra.. a vůbec pár těch důvěrně známejch tváří. a hlavně že jsem se mohla projít po Salesiánu, kde jsem strávila spoustu času.

jo, minimálně pětinu z těch dvou hodin jsem proslzela a kdybych mohla, brečela bych naplno. prostě.. je to teď tak v prdeli na tancování, tak hrozně moc. nebudeme dělat Mikuláše. už ho budou dělat malý děti, už né my. dozvěděla jsem se to včera v Ponci na službě a doopravdy se mi chtělo brečet. já bez toho neumim žít. jsem sobec asi. nepamatuju si, že bych nechodila na tancování. vim, že bych měla bejt šťastná za to, jaký to bylo a to já jsem. Lenka je sice píča všech píč světa, ale stejně jí mám ráda.. za to, že mi dala to nejkrásnější dětství, jaký jsem mohla mít a že mě takhle dala dohromady s lidma, se kterejma chci bejt až do konce života.

a navíc, fakt chci jít na HAMU. zase jsem plně rozhodnutá asi jen na pár dní, ale jo, chci, moc si to přeju. tyhle lidi dneska, některý je znám i přes 10 let.. nechci si uvědomovat, že normálně pracujou někde u počítače v kanceláři a tohle si schovávaj na pár hodin v tejdnu a na dovolený.

já chci tancovat. strašně moc chci. nemůžu těhle 12 let zahodit. nemůžu zahodit lásku k tanci a celej zbytek života si to vyčítat. zbláznila bych se.

Ráno jsem vstala s Coldplay a zůstali se mnou po celej den. Po celej hrozně skvělej den. Pozdější vstávání, můj obvyklej spěch, krátká škola, která byla kupodivu i vyjímečně snesitelná.. ten tělák byl skvělej, Markétko :D.. a pak krásnej čas strávenej s nejkrásnější Natálkou.

Yesss, Ameriko, těš se na můj supervytuněnej dopis!!!

Pátek 13. je fajn den, mám k němu citovej vztah kvůli mejm rodičům a volnu před 17 lety, který táta právě na pátek 13. dostal na vojně.

Poslední dny jsem nemohla usnout. Buďto přehozeným režimem nebo kvůli jiným věcem, lidem anebo i kvůli Jankovi. Teď už to jsou ale záchvaty trapnosti, při kterejch se musim schoulit do sebe a schovat svůj obličej do polštáře i před tmou. Je to trapnost nad trapnost. Takže až mě ještě někdy uvidíte nebo uslyšíte jak mě zase trapnost přemáhá, tak mi třeba dupněte na palec. Anebo mě nechce si někam schovat rudnoucí obličej.

Jsem ale fakt ráda, že to je takhle. Pamatuju si ten den rozchodu, jak jsem se těšila na dobu, až mi to bude fuk. Ta trapnost je ještě bonus. Bonus, kterej zmizí snad časem.

Ale.. proč tenhle článek vůbec píšu. Prostě, je to už fakt fajn. Pořád mi někdo říkal, že to bude dobrý.. a najednou to dobrý je. Najednou mi cvaklo v hlavě, najednou je prostě vážně po všem:) Ani se mi nechce věřit jaká lehkost a úleva s tím přišla:)

A může za to jeden z lidí, o kterejch jsem si myslela, že mi nemůžou moc doopravdy pomoct, i když se snaží jak nejvíc můžou. Může za to brácha. Jeho opilost a rozvázanej jazyk, srkze kterej jsem vyslechla, jak Janka nenávidí a jak ho dojede do Úholiček zmlátit s partou Ukrajinců. Přišlo mi to ohromně roztomilý a legrační.. dokud mi nedošlo, že to žádná legrace není. Takže jsem Jankovi ještě zachránila kůži:D Uložila jsem tedy svého téměř třicetiletého bratra se sklenicí Nutelly do postele, on to uzavřel větou "Ukrajinci se s tim neserou, už to nebude takovej fešák." a spokojeně usnul spánkem opilce.

Načež asi den poté jsme se střídali na počítači, sestra jako vždy druhá, že. Měl tam otevřenou konverzaci s Monikou, s jeho slečnou.. a mě to nedalo. Prostě jsem se neudržela a musela si to přečíst. Stydim se za to, ale fakt jsem to nevydržela. A moje oči jen žasly, co čtou..

A potomhle mi to prostě došlo. Se slzama v očích jsem měla chuť jít Honzu obejmout, ale nemohla jsem se prozradit. Nevim co se stalo a jak se to stalo, ale od tý doby to je prostě dobrý. Najednou vidim všechny ty, co mi pomáhali a dodávali mi sílu a to, že jim za to budu vděčná aspoň navěky. Najednou vidim všecho. Taky to, jak jsme se s Jankem ten poslední plachetnicovej víkend přes den vlastně málem schodili z lodě do vody jak jsme se štvali (doufám teda, že jsem ho já štvala taky:D a aspoň tak z poloviny tolik jako on vytáčel mě). To, jak skončí za pár let, jestli bude takhle dál pokračovat. Došlo mi, že ať jsme spolu byli kdekoliv, bylo u toho pivo nebo víno, popřípadě švédská vodka a párkrát i tráva. A mimo to se kamarádí i s jinejma věcma, s kokainem a perníkem například. Takže.. trapnost je sice velká, ale po tom co přejde její vlna, příjdou tyhle fakta, vrátí se mi tohle prozření a docvaknutí a raduju se z toho, jak je to pěkně načasovaný, že se přesně mineme na chodbě i ve skříňkách tak, že já sice vidím jeho, ale on mě ne. Jsou to mistrovský úniky vždycky.

Jediná škoda je tady ta, že je takovej, jakej je. Což je opravdu ten zásadní problém:)

Už se mi i těžko nějak hezky vzpomíná. Vždycky mě přemůže nutnost schovat si obličej do dlaní a trapně cedit smích přes zuby. Ale jo, je pár chvil, který nezkazil ani ten odstup času a který nebyly natolik tělesně intimní, že mi při vzpomínání na ně není megatrapně. Proboha. Je to hnusný. Vědět, že si taky může kdykoliv vybavit každej centimetr vás, vaší kůže, vašeho těla.. že vás může zase cejtit. Fuj.

Tak a dost.

Mimochodem bratrovi kamarádi mě zvou na dnešní mejdan. Včera Adam když byl u nás a dneska mi ještě Corchen napsal na facebooku.. a já sedim doma v teplákách a tílku, se zasponkovanejma vlasama a v culíku, poslouchám Coldplay a zpívám s nima, koukám na HIMYM a BBT, flákám se po blozích a facebooku a do toho se stíhám i cpát Nutellou. A víte co, jdu se dívat na Rowana Atkinsona a na Maggie Smith alias profesorku McGonagallovou v nějakým pofidérním filmu Univerzální uklízečka.. chci u toho usnout totiž. A probudit se až příchodem maminky mé drahé z práce domů:) Tak já pádim ať do tý hodinky stihnu usnout.

Mimoto vám chci sdělit, že mě těší, že to tu někdo pročítá, i když to na komentářích není skoro znát, což mě drobně mrzí. Ale co se dá dělat. Když nemáte chuť reagovat, tak nepište. Jen by mi to vážně udělalo radost občas. Aspoň udělat čárku, že si to někdo přečetl. Nebo hvězdičku nebo kolečko, to je úplně jedno.

Milé slečny, mějte se krásně. A snad se (vy Moje) taky tak nemůžete dočkat Vídně a taky se (teď už Všechny) tolik těšíte na Vánoce. Já už se nemůžu dočkat:)

Prostě.. já fakt nevim. Přes den je všechno ohromně legrační a dá se jim pohrdat, dá se mu smát, dá se o něm normálně bavit a vtipkovat narážkama na cokoliv s nim spojenýho.

Ale večer to nejde.

Večer co večer to zase výjde ven. Večer co večer se to vrací a večer co večer se přesvědčuju o tom, že to prostě není dobrý a že naprosto netušim kdy to dobrý bude. I když prostě fakt není, co řešit. Vim to. Stejně mě ten jeho dnešní pohled pálí. Doufám, že má aspoň trochu špatný svědomí. Přeju mu to, fakt asi jo.

Stejně poslouchám Sway my way pořád dokola. Stejně u toho koukám na jeho fotky a přehrávám si všechno.. všechno. Stejně mám zas úplně zaslzeno.

A stejně ho to netrápí.

A hlavně jsem stejná naivní hysterka jako všechny ostatní a nic od něj už nebude nikdy nic znamenat.

Pamatuju si úplně živě, jak jsem na tyhle stejný fotky koukala ještě víc, než před měsícem. Ano, dneska je to přesně měsíc. Koukala jsem se na ně a s mým obvyklým chochotáním jsem byla šťastná, že se na něj můžu koukat takhle. Tak, jak jsem se ty dva měsíce mohla koukat jen já. No.. a je to pryč. A je to pryč celej měsíc. A pořád to bolí. Hrozně moc.

Vypadá to, jako by mi takhle bylo pořád, vypisuju se totiž z toto špatnýho vždycky. Vnitřně mi je takhle asi pořád, akorát to nevnímám tolik. Pořád, doopravdy pořád trochu jo, každou chvíli dne, každou minutu, každou vteřinu. Někdy na to skoro zapomenu, ale stejně se to vrátí, stejně skončim vždycky takhle sama večer, takhle hnusně.

A jsem nejvíc ze všeho naštvaná na sebe, protože že to ještě není pryč, to je jen a jen moje vina.

Dala bych všechno na světě za to, abych se zase měla tak nádherně jako před tim měsícem. Né stejně, jinak nádherně, ale nádherně.

20:20.. asi víte, co jsem si teď přála.

Prostě.. strašně mi to chybí.

Usínat a probouzet se vedle někoho. Koukat se na klučíčí velkou ruku oproti tý mojí. Čistit si zuby cizím kartáčkem. Všechno..

Pobrečela jsem si, pořvala spíš. A teď mám zas úplně prázdno. Bezvadně se mi na facebooku všude ukazujou komentáře u Jankovejch fotek a podobně.. Už dost ale fakt. Už to bude v pátek měsíc, už to KURVA MUSÍ BEJT DOBRÝ!!!!!!!!

ani nevim, na koho bych ten revolver použila vlastně. asi spíš na sebe. jo, na sebe. zaprvé by bylo po trápení a zadruhé bych si vybila to naštvání na sebe samu.. že to prostě neumim přejít.

i když možná bych radši střelila jeho. postřelila třeba aspoň, abych ho nějakej čas nemusela vídat. mám totiž dost těch jeho projevů.. těch jeho pohledů, toho, jak se chová. toho, jak stál ve dveřích při našich dějinách filmu a zíral na mě, pak odešel a pak přišel zírat znova. mám dost toho, jak furt zírá. jak zíral dneska po mým úprku, kdy jsem otočila celou naší skupinku a on to viděl a pak zase zíral.. zíral až dokud jsme nezatočily do druhýho patra a už na nás od tělocvičny nebylo vidět. copak už neviděl dost?!?

tak mě už snad proboha může nechat žít.. já mu nic neudělala, to on ublížil mě. ublížil tak moc, že to tak strašně strašně STRAŠNĚ MOC bolí, i když už jsem myslela, že ne. co ode mě ještě chce?!? dala jsem mu všechno.. všechno, co jsem měla a on to bezcitně zahodil a zašlapal do země. a jak se pak někomu takovýmu můžu podívat do očí? vim, že to omílám pořád dokola, ale nejde to jinak. neumim to jinak. rozhodně né teď.

nechci takhle přežívat, už mě to nebaví, né takhle. chci zase žít. chci se radovat ze spadlejch podzimních listů i ze zimy. vždycky jsem si uměla najít něco, kvůli čemu jsem se mohla radovat. teď prostě nevidím nic. je to normální asi, asi určitě. ale já nechci, nechci, aby to bylo normální. je to tak hnusný, tak nefér, tak zlý, tak nechutný a natolik bolavý, že to nejde popsat. nejde to ze sebe dostat nijak. vždycky, když už to vypadá, že je to dobrý, přivalí se zase spousta slz. já už nechci, už vážně nechci brečet. ale nejde to nějak, nejde s tím přestat vůbec. a jak to skončí? když bych měla bejt nabitá z koncertu, místo toho, abych jela autobusem, jdu pěšky s poslední djarumkou a koukám na svět skrz tu hnusnou slanou vodu. a jak klapnou dveře bytu, zase to všechno povolí a mně se opět podaří zhroutit se.

jsem idiot. měla bych se na to vysrat. nevim proč to nejde. zřejmě to bylo silnější, než jsem si myslela. zřejmě je teď to prázdno taky větší, než jsem si myslela. neměla bych myslet. už nikdy. a byl by klid. a taky že bude. jednou.

To je něco tak nádhernýho koukat se na zamilovaný lidi, na moje kamarády. Jak se jim lesknou oči a schovává se jim v nich spoustu jisker a kousíčky štěstí namáčený v lásce.

Ten život je stejně fakt krásnej. Dny sice plynou strašně rychle, nedaj se zastavit a hrozně utíkaj, ale jsou krásný. I přes všechny křivdy, zla a nepravosti světa. Vlastně je na všem něco hezkýho, i když se to třeba těžko hledá.

Třeba vlastně i můžu dodat, že i když to je idiot, tak byly ty dva měsíce fakt překrásný, zatim nejhezčí ze všech mejch měsíců a jsem za ně hrozně ráda, za každou nepatrnou chvilku. Ale to jsem řešit nechtěla.

Naopak.

Strašně se totiž těšim na toho svýho. Na toho, kterej se mně bude zdát dokonalej. Na to, až najednou všechno bytí zase dostane ten doopravdickej smysl, i když třeba jen na čas. Na to, až zase pojedu autobusem domů a zničehonic si uvědomim, že jsem vlastně nejšťastnější člověk na světě, že mám jeho a že už mi nic na světě nechybí, že už nic nepotřebuju a ani nechci.

Snad už se nebudeme hledat dlouho.

není to fajn. už zas ne.

a hasit cigarety slzama, to taky není fajn.

mám hrozně euforickou náladu. musim se podělit:)

chichotám se z darovaný svobody:)

doopravdy.

vypsala jsem se Kátě do dopisu, promiň Kačí:-*

uvařila si z přesvědčení (-neměla jsem hlad vůbec, snědla jsem asi 3 sousta) těstoviny s nivou a kukuřicí, co jsme jedli na plachetnicích

umyla jsem nádobí houbičkou, kterou ho myl Janek

a uzavřela jsem to nedefinovatelným opětovaným chcichotáním nad jeho fotkama, na který jsem narazila omylem, přísahám.

je to čůrák a je mi to fakt u prdele:)

momentálně.

nejsem natolik naivní, abych si myslela, že je konec smutku, ale aspoň to třeba nebude už tak strašný.

cigarety svobody, znáte to taky:)?

fakt jsem šťastná:)

a písnička nahoře mi k tomu taky dopomohla - líbí se mi víc než originál. tak si jí podle chuti třeba poslechněte:)

mám z kamaráda básníka, tak se chci pochlubit

Říkali, že mě

budou mučit,

ale tebe, Amore,

tebe bych za

kata čekal

až naposled.

A mučíš skvěle,

se zápalem,

jakoby ses už

dlouho tetelil, až

ti přivedou básníka.

Vrážej šípy Amore,

zasouvej je do

hrudi a ty

krvi stříkej.

Básník miloval a miluje.

Tak ať pyká.

O službě jsem vyšla během představení ven z divadla, telefonovala jsem a pak už jsem to vevnitř nemohla vydržet nějak, musela jsem na vzduch. Sledovat přojíždějící vlak. Dejchat noční Prahu, smog z Žižkova teda spíš, ale nevadí. Koukat na spoustu světel ze spousty bytů a přemýšlet, kolik lidí se teď asi cítí jako já. Najednou jsem se zaposlouchala do toho vrčení aut a dusotu železnice a slyšela jsem v tom semafory, zelený a červený panáčky jak tikaj. Tiká jich tam na křižovatce několik vedle sebe a vytvářej tim rytmus. Jako na buben. Jako na djembe. Jako hrál Janek o minulým víkendu. I v tom dnešním představení v Ponci hráli na didgeridoo. Fakt naschvál. Spiklo se to proti mě. Přišla jsem dnes domů z Ponce, znechucená, naštvaná, rozmrzelá..

několik desítek minut jsem na sebe zírala do zrcadla, přehazovala si vlasy, svazovala si je a pak s nima zas třepala jak nejvíc jak to šlo. Nakonec jsem si sedla k televizi, ale ani se na ní nedívala. Náhodný přehrávání v ipodu. A narazila jsem na Stop Crying Your Heart Out. A cvaklo to. Najednou mi to došlo. Jak skvělý lidi okolo sebe mám. Jak jsou na mě strašně hodný. Jak to bude všechno fakt dobrý.

Je to prozření pouze logický, tudíž se tolik neztotožňuje s tim, co cejtim. Ale je to lepší zatim. Bolí mě to prázdno asi nejspíš. Já fakt nevim.

všechno je jednou poprvé. proto se i tohle poprvé zažívá daleko hůř, myslim si.

bolí to tak moc jako nic jinýho na světě.

i když vim, že je to idiot, nejde si to teď úplně připustit. ale vztekala jsem se už.

asi nejsem naštvaná na něj, já nevim. asi spíš na sebe. za to, že jsem se stala jen další čárkou na jeho dlouhým seznamu.

ráno jsem zvracela. asi z toho jak je mi ze sebe špatně. nebo z něho. nebo z toho jak se zachoval. já fakt nevim.

najednou mě pálí celý tělo. nejde to smejt a ještě asi chvíli nepůjde. ale ty věci vyprat jdou. už zase voněj.

tolik jsem nikdy nebrečela. takhle moc zevnitř. včerejšek byl zatím vážně asi nejhorším dnem v mým životě, aspoň teď mám takovej pocit. i když jsem zase poznala, jak moc na mě těm opravdově mejm lidem záleží. mám tak dokonalý přátele, ty nejlepší ze všech. bez nich by to nešlo. bez nich bych pořád seděla v křeči schoulená v křesle a brečela bych doteď.

stálo to za to. asi jo. ty dva měsíce byly krásný, fakt že jo. nejsem ráda, že to dopadlo takhle. naše světy jsou moc propojený na to, aby to nebylo divný. škola, tancování, rumunsko, jeho rodina, společný kamarádi. mělo to skončit jinak. postupně.

i když bylo v neděli cejtit, že to je jiný. nebo jiný.. já jsem měla pocit stejnej jako několikrát během toho vztahu a bála jsem se, že to skončí. vždycky mě ale svým chováním přesvědčil o tom, že to je dobrý a že to je jen můj strach a že to jen hrotim a nemám k tomu důvod. vždycky začal zas plánovat.. tenhle víkend, prázdniny v rumunsku, jeho narozeniny, vánoce, silvestr, velikonoce. vždycky se na mě usmál s "broučínkem, zlatíčkem, miláčkem" a podobnejma věcma, chytil mě za ruku nebo za pas a dal mi pusu.

a teď už prostě ne. teď mě přesvědčil o tom, že je hnusnej děvkař a znemožnil mi si ho pro něco vážit jako člověka, což mě mrzí.. asi. mrzí mě, že je takovej. mrzí mě, že jsem se v něm tak ohromně zklamala.

jsem si jistá, že kdybychom nejeli na ty plachetnice spolu, dopadlo by to ještě trošku jinak. neříkám, že bych to tak chtěla. buďto bych se zamilovala doopravdy a pak by to určitě bylo ještě těžší, i když mi přišlo, že už to nejde, že už to nemůže bejt horší. včera to bylo fakt šílený. k zbláznění. a nebo bych došla fakt k tomu, že to má skončit.

kdyby se to dalo zapomenout. kdyby se dalo zapomenout všechno to krásný s nim, líp bych to vzala.

byl by to idiot jenom.

doprdele kurva, musim do ponce na službu, za půl hodiny vyjít z bytu a to jsem nenamalovaná, neoblečená, nic.

ten text ale nesedí celej. fakt už ne.

chci to rozebírat. zrovna teď. zrovna teď si přeju vám to popsat. přesně takový, jaký to je. nejde to ale moc. podnět zmizel i s dopsáním komentáře u eM.

nicméně ten víkend byl zvláštní. chvílema plnej všeho toho okouzlení, zalíbení, vzplanutí a jestli se to tak dá říct, tak i lásky. (najednou si moje mysl vybavila jeho vůni, fakt ho cejtim)

zas jsem ale občas měla pocit, že to nebude dlouho trvat. že nejsem jediná. že mu nevěřim. že do toho dávám víc. ale zas, co bych chtěla dalšího. vždyť mám jeho. aspoň prozatím.

nevim jak dlouhý to 'prozatím' může být.

třeba to bude dlouho. třeba to bude tak dlouhý, jak to plánuje. nebo delší. jeho narozeniny, Vánoce, Silvestr, ples, Velikonoce. netroufám si to odhadovat. netroufám si dělat závěry.

není to ideální. to ale asi nemůže bejt. možná kdybych to přestala rozebírat, bylo by to lepší. ale já si to chci srovnat. srovnat tak, že s nim jsem vlastně kvůli tomu něčemu. kvůli tomu, proč se mi zdá jinej než ostatní. a můžu bejt ráda za to, že se mu taková zdám taky. že to vyšlo. nikdy jsem totiž nechápala, jak to takhle může vyjít. jak vás prostě ze všech lidí světa zaujme zrovna ten jeden. ale stává se to žejo.

usínání v objetí jako v nějakým pitomým filmu. jak se mi stejská po tom. a jak se mi od tý doby divně usíná samotný. je to krásný tohle všechno. všechno.